Profesionálové - Profesionální vztah

Doyle se chystal uvařit si večeři.
Už si zvykl, že většinu večerů buď tráví v práci nebo sem tam s nějakou slečnou.
Dneska je sám, Amy má nějaké problémy s matkou, tak jela za ní až do Yorku.
Aby zahnal chmurnou náladu, pustil si přehrávač.
Bacha.
Tedy Johanna Sebastiana Bacha.
Klasická hudba ho vždy dokázala uklidnit a uvolnit.
Při jeho práci bylo velmi důležité umět vypnout.
Přestat myslet na všechny starosti, které se kupily, jak přibývaly případy, jimiž se měl za úkol zabývat…
Ozvalo se energické zaťukání na dveře.
Sakra! Koho to sem v tuhle dobu čerti nesou?! Zaklel pro sebe Raymond Doyle a pomalu se šoural ke dveřím.
Podíval se do kukátka a …
Bodie? Co ten tady – měl jsem za to, že je na sledovačce…
„No tak kůzlátka, otevřete svá vrátka, přišel hodný vlk, který vás určitě nesežere,“ nadhodil Bodie vesele.
V tu chvíli se dveře otevřely.
„Copak – já myslel, že pracuješ?“ zeptal se Doyle, který pokračoval dál směrem do svého bytu a dveře nechal otevřené.
„To jsem taky dělal. Sledovačky nesnáším, však víš,“ ušklíbl se krátkovlasý muž.
„Avšak to tě neoprávňuje opustit stanoviště. To by se Cowleymu nelíbilo…“ odtušil Doyle.
„On o tom ví,“ zazněla krátká odpověď.
Tázavý pohled.
„No ten chlápek, co jsme po něm pátrali se objevil nečekaně brzy, takže mám padla. Teď ho zpracovává starej…“ řekl se zářivým úsměvem Bodie.
Doylovi to nedalo a musel se zasmát.
„Ten tě slyšet, nebyl by rád za to, jak ho tituluješ.“
„Ale prosím tě, on ví, jak o něm mezi sebou mluvíme a nikdy neřekl jediné slovo proti…“
„Jenže s tím taky nikdy nesouhlasil,“ namítl zase Ray.
„Jeho věc,“ řekl trochu samolibě jeho přítel.

Bodie.
William Andrew Philip Bodie.
Agent 3.7.
Ve čtrnácti letech opustil školu a nastoupil do obchodního námořnictva, které po třech letech opustil v Dakaru.
Poté byl vyhazovačem v jednom africkém klubu.
Ve válce v Kongu byl dodavatelem zbraní pro obě strany.
Mezi jeho další jeho aktivity patřilo žoldáctví v Angole, až nakonec skončil v Anglii, kde vstoupil do armády a později stal se seržantem.
Sekundoval v S.A.S. a poté se stal členem C.I.5.
Většího experta, co se týče zbraní a výbušnin, byste jen těžko hledali.
Miluje sladká a hlavně nezdravá jídla.
Věkově je kolem třiceti let.
Má štíhlou vysportovanou postavu.
Tmavěmodré oči, úzké, avšak smyslné, rty a celý dojem dokreslují vlasy.
Ty nosí zastřižené nakrátko, což mu na mužnosti jistě neubírá.
Vždy pečlivě upravený – obléká se dle poslední módy.

Doyle jen pokrčil rameny a dál se věnoval večeři.
„A co že to vlastně budeme mít dneska k večeři?“ položil Bodie drzou otázku svému parťákovi.
„My? Snad já, ne? Nikdo tě nezval…“ snažil se ho odradit Doyle.
„Ale no tak, kudrnáči, přece bys mě teď nevyhodil. Proč trávit večer sám, když ho můžem trávit ve dvou?“ zkusil nadhodit lehčí konverzační rovinu ten-s-neodolatelným-úsměvem.
„Jak jsi přišel na to že budu sám?“ bránil se Ray.
„Kdyby se nějaká slečna měla dostavit, už by tu byla – je dost pozdě. Takže zase jsme na sebe zbyli.“
„To bych snad raději byl sám,“ zkusil to zase Doyle.
„Ale tak si to přiznej – jsi rád, že jsem se stavil,“ zamrkal na něj zase Bodie.
„Nech si ty srandičky! Jsem celkem utahanej, takže na jídlo tu zůstaň, ale po večeři vypadneš, jasný?“
„Jo, jo – jasný! Snad nemusí být mnoho povyku pro nic,“ použil slovní obrat, o kterém byl přesvědčen, že Raye překvapí. Jistě by nečekal, že i on, Bodie, zná díla Shakespeara…
Jedli mlčky.
Ticho jako by bylo posvátné.
Sem tam po sobě hodili pohledem.
Jen stěží se dalo odhadnout na co myslí…
Doyle vypadal obzvlášť zamyšleně.

Raymond Doyle.
Agent 4.5.
Po rozbouřeném mládí se rozhodl stát se členem policie.
Pracoval v oddělení drog a dosáhl hodnosti seržanta.
Stal přeborníkem v boxu a střelcem třídy A.
Zajímal se o Kendo a Karate a také založil kluby zaměřené na tyto sporty.
Na druhé straně je snílek, idealista, jak jen je to v jeho práci možné.
K jeho koníčkům patří malování a vážná hudba.
Dodržuje životosprávu, jí beztučná jídla a ovoce.
Rád si ovšem dá i Gin s tonikem nebo pivo.
Ze dvojice agentů je více citlivější a vše si dříve promyslí, a pak vykoná.
Není možné si ho splést s Bodiem.
Je o pár let starší než jeho parťák.
Jeho postava jen o málo nižší než Bodieho, avšak také svalnatá.
Hnědé vlasy jsou stočeny do neposlušných prstýnků, které obdivovala nejedna žena.
Oči má zelené.
K typickému oblečení Doyla patří džíny či jiné kalhoty a krátká bunda či sako.

„Děje se něco, Rayi?“ zeptal se zúčastněně Bodie, když dojedl.
„Ale celkem nic – jen toho mladýho Hawkinse od nás, co ho dneska zastřelili – má doma manželku a dvě děti, třetí je na cestě…“
„Bereš si to moc osobně. Tohle se v naší práci prostě stává. Já myslel, že ses s tím už srovnal…“
„Srovnal s čím?! Že mi občas zabijí přítele nebo v lepších případě zmrzačí? On měl rodinu, Bodie, rodinu! Ženu, děti!“ rozkřiknul se Doyle na svého přítele.
„Sakra, Rayi! To ale není tvá věc! Takhle to nemůžeš při naší práci brát. To bys z toho za chvíli zešílel!“ řekl tvrdě Bodie.
„A co když to budu příště já? Nebo ty…“
„My ale nemáme rodiny,“ namítl ten krátkovlasý.
„Ale mohli bychom mít. Jednou…“
„Neměl by sis to tolik pouštět k tělu. Jsi moc citlivej a to se k týhle práci prostě nehodí! Musíš bejt tvrdej!“ zkusil ho podpořit Bodie.
„Tvrdej? Jako kdo? Jako ty? Nevěřím, že se pod tou slupkou tvrďáka neskrývá dobré srdce. Po tom všem, co jsi viděl a zažil.“
„Právě proto je lepší být tvrďák a nic si nepřipouštět,“ dodal trochu smutněji Bodie. „Nemáš tu něco k pití?“ zeptal se jen tak mimochodem.
„V baru. Klidně se obsluž, stejně to nevypadá, že bys hned šel.“
„To by nebylo ani slušné, vytratit se hned po večeři. Ale jestli si přeješ, abych šel – půjdu,“ přisvědčil Doylův partner.
Bodie si nalil skotskou a posadil se na pohovku v obýváku. Druhou skleničku položil na stůl. Přesně věděl, co si dá k pití Doyle.
Díval se před sebe a poslouchal hudbu, kterou bylo možno slyšet po celém bytě. Nebyl to zrovna žánr, který by patřil k Bodieho oblíbeným – ale jeho partner je tu pánem.
Když se Doyle konečně objevil, „pan dokonalý“ si už naléval další skleničku.
„Nevadí to snad?“ zeptal se pro jistotu.
Krátké zavrtění hlavou.
Doyle svého parťáka provrtával pohledem. Na tohle Bodie nebyl zvyklý – ne od něj. Být to žena, krásná žena určitě by po ní vyjel. Ale tohle je Doyle!
„Tak Doyle, jak to že nemáš dámskou návštěvu?“
„Mám tu tebe…“ řekl s jemným úšklebkem ten kudrnatý.
„Ale no tak, Rayi, přece mi nechceš namluvit, že jsi tušil mou dnešní návštěvu, a tak jsi zrušil své rande?“
„Zas tolik si nefandi, ty vilný netvore! Myslíš ty taky občas na něco jiného než na ženský?“ zeptal se už žertem Ray.
„Samozřejmě. Ještě mě zajímá jídlo, pití a taky zbraně.“
„Samé důležité věci.“
„Pro mě určitě. Ale ty se vyhejbáš mojí otázce! Jak to vypadá s tebou a Amy?“ zajímal se dál Bodie.
„Jak by – dobře,“ zazněla stručná odpověď.
„Dobře? To nezní zrovna povzbudivě. Tak co se děje?“
„Odjela za matkou – mají mezi sebou nějaké problémy…“
„A?“
„Jaké a? Prostě odjela, co je na tom?“
„Já jen, že mi připadá, že ti to zas tak moc nevadí,“ řekl svou domněnku Bodie a šel si k baru nalít další skleničku.
„Klidně sem vezmi celou láhev – myslím, že se bude ještě hodit,“ ozval se Doyle. „A abych ti odpověděl – nějak cítím, že to není to pravé…“
Bodie nebyl proti, vzal whisky a postavil ji na stůl.
Jednou dolil Doyle, poté zas Bodie.
„Chápu. Je těžké najít holku, která by byla ochotná trávit většinu večerů a vlastně i dnů sama a sem tam být s tebou. Ale opravdu být – ne jen tak. Mívám podobný problém. Pořád hledám a nenacházím. Opravdu to s námi není jednoduché.“
„Ne, to není,“ potvrdil mu Doyle.
Častěji teď doléval Ray.
Každý z nich už zvládl čtyři možná pět pěkně plných skleniček, žádné podmíráky.
„Jsem opravdu rád, že jsme se potkali a že spolu můžeme pracovat. Lepšího parťáka bych jen těžko hledal…“ téměř zašeptal Bodie.
Doylovi to však neuniklo.
Trochu ho to překvapilo.
Rozhodně se nestávalo často, aby se Bodie vyznával ze svých citů…
Ale co mělo znamenat tohle?
Ale on to jistě myslí jen v rámci pracovních povinností. Je to přece známý lamač ženských srdcí nebo že by… Ne, to je hloupost. A dost! Takhle přece nemůžu ani uvažovat! Napomenul sám sebe Doyle.
Proč se na mě ten Ray tak zamyšleně dívá? Co se mu asi teď odehrává v hlavě? Že bych ho tolik tou jedinou větou rozrušil? Ale vždyť jsem řekl pravdu. Jsem opravdu moc rád, že jsem jeho přítel a že spolu můžeme pracovat, tak co se děje?
Od téhle chvíle seděli tiše, jako by jakékoliv slovo mohlo narušit to téměř posvátné ticho.
Tiše upíjeli kvalitní whisku.
Najednou se na sebe dívali nějak nesměle a trochu přiopile.
Byl to Ray, který se zvedl a sedl si těsně vedle Bodieho.
Ten v tu chvíli naprosto znehybněl.
Vzápětí se však uvolnil, jako kdyby z něj spadlo napětí ze všech předešlých dnů.
Seděli, ani se nehnuli, nepromluvili – jen si užívali to teplo, které sálalo z toho druhého.
Museli si přiznat, že tohle „živočišné“ teplo už jim scházelo.
Bodie byl poslední dobou až přespříliš zaneprázdněný a Doylova přítelkyně jela raději za matkou, než by strávila večer s ním.
Oba se cítili příliš osaměle.
Nalili do sebe ještě dvě skleničky, když ticho prolomil podnapilý Bodie:
„Asi to s náma ty ženský fakt nemaj jednoduchý. Měli bychom se nad tím zamyslet, Rayi…“
„Nejspíš jo – ale ne teď. Mám dost. Jdu do sprchy. Jestli chceš, zůstaň tady. Domů by ses dostal asi jen s velkými obtížemi.“
„Díky, kudrnáči,“ zamumlal Bodie a přihnul si znovu ze své skleničky.
Doylovi sprcha prospěla.
Rozproudila jeho smysly.
Všechny smysly…
A to natolik, že si uvědomil, co se před chvílí málem stalo.
Stačilo pár minut navíc a … raději to Ray dál nedomýšlel.
Vzal si přes sebe župan, zkontroloval teď už spícího Bodieho a zalezl do své studené postele.
Jak příjemné by teď bylo, kdyby se k němu přitulilo čísi teplé tělo…


A/N: Tuhle povídku věnuji Angie77… ona jistě bude vědět proč ;)

-1. Kapitola || 1. Kapitola

Profesionální vztah